1. Znamená to, že by bez hlinitých solí organismus na části bakterií, rovněž na umrtvené viry a toxoidy nikterak výrazně nereagoval?
Myšleno nereagoval tak dostatečně k vytvoření dostatečné, čili žádané imunitní odpovědi/imunogenního účinku/?
Dává mi to smysl, protože umrtvené čili inaktivované viry obsažené v hexavakcíně se přeci v organismu nemohou množit, a tak tam musí být přidána sloučenina hliníku,a tato sloučenina již vyprovokuje po jistou dobu imunitní systém, kdežto bez hliníku by tato stimulace, jen na základě přítomnosti tak zvaných hlavních látek byla nedostatečná k vyprovokování dostatečné imunitní odpovědi.
2. Jakým způsobem hlinité soli umožňují antigenu kontakt s imunitním systémem a ovlivňují typ imunitní odpovědi?
Jde o upřesnění vašeho vyjádření, že „Hlinité soli se přidávají do vakcín proto, že umožňují antigenu kontakt s imunitním systémem“
3. Neumím si představit, že by organismus neměl kontakt s látkou, pokud je látka vpravena již do organismu, a proto se domnívám, že jste měla na mysli slovo reagovat více, než spojení mít kontakt, chápu to správně?
Na vaše vyjádření „Dále snižují toxicitu některých antigenů, například černého kašle, záškrtu či tetanu, a také zlepšují rozpustnost některých složek vakcíny“ bych navázal otázkou, proč to takto není uvedeno v příbalovém letáku.
4. Doposud jsem si myslel na základě příbalového letáku, že antigeny záškrtu a černého kašle jsou detoxikované formaldehydem případně ještě glutaraldehydem, ale rozhodně ne hliníkem.
Dále píšete, že „Díky přítomnosti hlinitých solí je možné podávat menší množství antigenu při dosažení stejného účinku a zamezit tak možným nežádoucím účinkům“.
Pakliže je veřejnosti podávána informace tohoto znění, ptám se, na jakém základě toto tvrdíte, a na základě jaké metodologie.
5. Co když ale hliník vytvoří ještě větší nežádoucí účinky než by vytvořilo dostatečné množství antigenu bez samotného hliníku?
Docela mne zaráží, že to co se děje v organismu s hliníkem stavíte jen na předpokladu.
Viz vaše vyjádření:
„Neexistují ale žádná data, která by hovořila o koncentracích hliníku v plasmě po subkutánní nebo intramuskulární aplikaci u lidí. Předpokládá se, že stupeň absorpce je velmi nízký díky nerozpustnosti hlinitých solí, které se používají jako přísady do vakcín“.
To totiž musí znamenat, že při nerozpustnosti hliníku a jeho pomalé eliminaci z organismu se hliník „kdesi“ musí ukládat, a je otázkou na jak dlouho, a zda tato mez „ukládání“ je celkově pro organismus bezpečná.
6. Cožpak projde ledvinami antigen navázaný na sůl hliníku ven z organismu?
Když tedy neexistují žádná data, která by hovořila o koncentraci hliníku v uváděném předpokladu čili v plazmě, tak můžete uvést další předpoklady, které vyloučí, že se hliník příkladně usadí v mozku dítěte?
Navazuji opakovaně na to, jak píšete, že „Díky přítomnosti hlinitých solí je možné podávat menší množství antigenu při dosažení stejného účinku a zamezit tak možným nežádoucím účinkům“.
Srovnáváte situaci, kdyby teoreticky vakcína působila bez soli hliníku, a v tomto případě by musela být vyšší antigenní zátěž pro dosažení žádoucího účinku.
7. Asi bychom měli, v tomto srovnání ale uvažovat úplně jiný designe vakcíny, čili místo umrtvených virů a částí bakteriálních stěn a toxoidů uvažovat vakcínu o něco „živější“, takovou kde se patogeny mohou množit
Z toho všeho mi vychází, že sůl hliníku „nahrazuje“ ve svém působení v hexavakcíně část antigenů, a z toho jen už dovodím, že sůl hliníku přímo stimuluje, provokuje organismus k imunitní odpovědi, a tudíž organismus s hliníkem reaguje.
Na druhou stranu menší množství antigenu podaných ve vakcíně v případě hexavakcíny prezentujete v důsledku jako výhodu, avšak tato výhoda je jakoby „vykoupena“ přítomností soli hliníku.
Ovšem hydroxid hlinitý stavíte svou odpovědí vlastně jako pro organismus neškodný, protože pokud by tomu tak nebylo, tak i samotný hliník představuje pro organismus značnou zátěž.
Výhoda nižší antigenní zátěže by pak byla ponížena samotnou zátěží pro organismus, jak ji představuje hydroxid hlinitý.
Vaše odpovědi jen naznačují, že je zde jen nějaký předpoklad ohledně koncentrace, potažmo absorpce soli hliníku v plazmě, avšak tento metodologický přístup obecně nevylučuje nežádoucí účinky hydroxidu hlinitého.
8. Jak je tedy možno solidně přijmout vaší myšlenku, že je zde nějaká výhoda nižší antigenní zátěže při přítomnosti soli hliníku?
Nezlobte se, že to mírně nadsazuji, ale pokud bych dostal odpovědi typu, že předpokládáme, že se hliník neabsorbuje příkladně v mozku dítěte, tak už bych to musel považovat za nedostatečnou vaši reakci.
Nedostatek důkazů nevylučuje situaci, já bych rád měl důkazy, kde se všude hydroxid hlinitý v těle usazuje.
Proto otázku položím, když dovolíte trochu jinak:
9. Víte, zda se nějaké chemikálie anebo konzervační látky z vakcíny budou hromadit v těle mého dítěte?
Rád bych měl doložené, jak jsou vakcíny testována na farmakokinetiku všech obsažených látek, jak hlavních tak i pomocných, tedy kam a všude a v jakém množství se léčiva, čili někdy uváděno jako látky hlavní a pomocné látky v těle příjemce dostanou, kde se uloží, nebo jak se z těla vyloučí?
Dále mne zajímá sekundární farmakodynamika, čili jak se mění obsah léčiva a pomocných látek v krvi nebo jinde v průběhu času po druhém nebo dalším podání?
Když je tvrzeno ve vaší odpovědi tazatelce: “Na základě nízké rozpustnosti je postaven princip pomalé eliminace a větší potenciace imunogenního účinku“, tak se mohu domnívat, že faktor času hraje velkou roli při testování vakcín.
10. Rád bych tedy znal, jak dlouho se děti po očkování sledují stran účinků očkování včetně těch nežádoucích, myslím, jak dlouho probíhá ono sledování?
Poskytnuté informace
Ad 9) Dále mne zajímá sekundární farmakodynamika, čili jak se mění obsah léčiva a pomocných látek v krvi nebo jinde v průběhu času po druhém nebo dalším podání?
Sekundární farmakodynamika se zabývá jiným než primárně zamýšleným farmakodynamickým účinkem. Vy máte patrně na mysli farmakodynamiku po opakovaném podání. Ta je u léčiv většinou stejná jako po první dávce. Vakcíny z důvodu jejich mechanismu účinku mají komplikovanější působení. Mechanismus podání vakcín spočívá v tom, že naučíte Váš imunitní systém rozpoznávat, co je patogen, a on na základě této informace bude při následném (skutečném) střetu s patogenem schopen reagovat daleko efektivněji.
Specifická část imunitního systému je založena na klonálně anticipačním principu. V organismu je předem připraveno velké množství různých B a T buněk, lišící se ve struktuře vazebného místa receptoru, který rozpoznává antigen. Imunitní systém je schopen předvídat (anticipovat) setkání s jakýmkoli patogenem. V tak rozsáhlém souboru buněk se najde určité množství z nich, které jsou schopné vázat antigen s dostatečnou afinitou (dostatečně silně). Tyto buňky se pomnoží a vytvoří identické klony. Prvotní aktivace této (označované jako specifické) části imunitního systému a jeho úplnému rozvoji je zapotřebí několik dnů až týdnů.
K aktivaci buněk imunitního systému je nutná přítomnost antigenu. Antigeny se do sekundárního lymfatického orgánu (lymfatických uzlin) dostávají krví. Mohou být v přirozeném stavu, označené přirozenými protilátkami či jinými složkami imunitního systému (především složkami komplementu). Další možností je, že jsou antigeny v místě vstupu do organismu (u vakcíny v místě vpichu) či v krevním oběhu pohlceny speciálními buňkami imunitního systému, zejména dendritickými buňkami. Buňky pohlcený antigen zpracují a následně vystaví na svém povrhu v komplexu s MHC glykoproteiny II. Tyto buňky se po aktivaci označují jako APC (antigen presenting cells). Zatímco antigen v nativním stavu, ať již volný nebo označený (tzv. opsonizovaný) protilátkami, je důležitý k aktivaci B buněk imunitního systému (IS), APC buňky mají klíčovou úlohu v aktivaci T buněk IS.
Při vstupu patogenu do organismu nastává primární fáze protilátkové odpovědi:
K jejímu zahájení dochází v sekundárních lymfatických orgánech, kam se antigen dostává krví či po pohlcení dendritickými buňkami.
Nativní antigen může být opsonizovaný složkami komplementu či přirozenými protilátkami (s velmi nízkou afinitou). Tyto opsonizované antigeny jsou zachyceny speciálními receptory převážně na povrchu folikulárních dendritických buněk a makrofágů. Takto získané antigeny stimulují B buňky IS.
Dále se do sekundárních lymfatických orgánů dostávají antigeny pohlcené APC buňkami. APC buňky mají na svém povrchy vystavěné komplexy MHC glykoproteinů II s částmi antigenu a aktivují Th buňky imunitního systému.
Aktivované B buňky migrují do okrajové části sekundárních lymfatických orgánů, kde získávají signál od aktivovaných Th buněk. Získaný signál způsobí pomnožení buněk a vznik linií aktivovaných B buněk. Část B buněk se diferencuje na plasmatické buňky schopné produkovat protilátky, část B buněk se přeměňuje na paměťové buňky a část B buněk se vrací do původního místa v sekundárním lymfatickém orgánu a zahajují sekundární fázi odpovědi.
Během sekundární fáze se v principu opakují děje z primární fáze, rozdíl je však v tom, že ubývá množství dostupného antigenu. Antigen je vyvazován dostupnými protilátkami a následně likvidován fagocyty. K tomu, aby byla buňka imunitního systému zachována, musí dostat dostatečný signál od pomocných molekul. Selekční tlak na vytvoření dostatečně „schopných“ buněk (tj. buněk, jejichž BCR receptory a následně protilátky budou mít dostatečnou afinitu k antigenu) je čím dále tím větší. Během této fáze dochází tedy k masivní produkci protilátek a hynutí B buněk s nedostatečnou schopností vazby antigenu (afinitou). Výsledkem této fáze je vznik protilátek, které mají o 4 až 6 řádů vyšší afinitu k antigenu. Během této fáze dochází rovněž k tzv. izotypovému přesmyku a z původních IgM se tvoří zejména IgG, IgA a IgE, takže vznikající protilátky mají jiné efektorové vlastnosti v rámci imunitního systému.
Výše popsané děje se dějí během primárného podání vakcíny či během prvního setkání organismu s antigenem.
Další a následná podání vakcíny vedou k opakování sekundární fáze děje a dalšímu zvyšování kvality protilátek. Během následného styku s antigenem jsou přednostně aktivovány paměťové buňky imunitního systému, takže odpověď je rychlejší a efektivnější.
Po přidání hliníku jako pomocné látky byla pozorována zvýšená produkce IgE (Gupta R. K.). Opakované podání tzv. booster dávky vedly k větším lokálním nežádoucím účinkům, jako je svědění či zarudnutí v místě vpichu. Na druhou stranu aluminium se používá ve vakcínách, které slouží k hyposenzitivizaci alergických pacientů. Obecně mají tyto metody velmi dobré účinky.
Rád bych měl doložené, jak jsou vakcíny testována na farmakokinetiku všech obsažených látek, jak hlavních tak i pomocných, tedy kam a všude a v jakém množství se léčiva, čili někdy uváděno jako látky hlavní a pomocné látky v těle příjemce dostanou, kde se uloží, nebo jak se z těla vyloučí?
Na základě výše popsaného mechanismu účinku vakcín je zřejmé, že není možné ani žádoucí provádět farmakokinetické studie s vakcínami. Antigen (léčivá látka) je během imunitní odpovědi využíván a přeměňován imunitním systémem. Ve vakcínách jsou používány s ohledem na povahu konkrétní léčivé látky různé pomocné látky, které jsou tzv. standardní (např. roztoky solí, cukry, aminokyseliny apod.) a jejich chování v těle je známé. Nicméně při použití nových pomocných látek, které ve vakcínách ještě nebyly použity, je doporučováno provedení farmakokinetických studií. Otázka konkrétně obsaženého hliníku je diskutována níže.
Ad 1) Do vakcín se přidávají 2 typy pomocných látek, a to látky imunomodulační a látky depositní. Použitý hliník ve vakcínách má depozitní i imunostimulační účinky.
Bylo prokázáno, že přítomnost pomocných látek s hliníkem ve vakcínách výrazně zvyšuje imunogenicitu. Ani podání většího množství antigenu či většího počtu dávek vakcíny nevede ke stejnému imunitnímu účinku. (Gupta R. K. 1998)
Ad 2) Jak již bylo výše zmíněno, hliník jako pomocná látka zajišťuje depotní funkci antigenu a dále nespecificky aktivuje imunitní systém.
Imunogenicita vakcín je výrazně ovlivněna vlastnostmi nosiče, tedy velikostí jednotlivých částic, pH, použitou formou hliníku i jeho množstvím. Použitá forma hliníku je volena s ohledem na použitý antigen.
Hlinité soli napomáhají specializovaným buňkám (dendritické buňky, eozinofily) jednak prodloužením expozice antigenu s hliníkem a rovněž usnadněním jeho rozpoznání. Předpokládá se, že antigeny adsorbované na hlinitý nosič budou přednostně pohlceny fagocytózou, která je patrně účinnější než pinocytóza. Uvnitř těchto buněk dochází po fagocytóze ke spouštění signalizačních kaskád, vedoucí k přeměně na APC buňky. Jak bylo výše popsáno, APC buňky mají nezastupitelnou roli v aktivaci dalších složek imunitní odpovědi (aktivaci T buněk).
Hliník aktivuje i další složky imunitního systému včetně aktivace komplementu a indukce eozinofilie. Složky komplementu způsobí lokální reakci (zánět), což umožní zahrnutí více buněk imunitního systému a umocní se odpověď organismu. Rovněž byl pozorován efekt na zvyšování produkce Th2 na úkor Th1 buněk na základě ovlivnění produkce jednotlivých cytokinů.
Pro detailnější informace ohledně mechanismu působení hydroxidu hlinitého ve vakcínách si Vás dovolujeme odkázat na přehledové články (Gupta R. K. 1998, Lindblad E. B. 2004)
Ad 3) Slovním spojením „mít kontakt“ bylo míněno, jak správně poznamenáváte, více ale zejména efektivně reagovat mechanismem popsaným výše.
Ad 4) Hliník, či jeho sloučeniny neslouží ve vakcíně jako látka používaná pro detoxifikaci antigenů během jejich výroby, ale jako tzv. adjuvant. Příslušné detoxifikované antigeny jsou na sloučeniny hliníku adsorbovány. Častým inaktivačním/detoxifikačním činidlem je formaldehyd a je tomu tak i v případě těchto antigenů. Upozornění na možné stopy formaldehydu je uvedeno v příbalových informacích.
Tvrzení, že díky přítomnosti hlinitých solí je možné podat nižší množství antigenu, je opřeno o metodologii experimentálního testování, kde byla porovnávána imunogenicita vakcín obsahujících hlinité soli a jiné pomocné látky. Dovolujeme si Vás odkázat na přehledový článek Gupta R. K. 1998, který některé z těchto studií cituje a je tedy možné je dohledat.
Ad 5) Možným nežádoucím účinkům způsobených přítomností hliníku se zabývala vědecká a odborná společnost po celém světě. Světová zdravotnická organizace (WHO) i Americký úřad pro léčiva a potraviny (FDA) podaly veřejné prohlášení o bezpečnosti přítomného množství hliníku ve vakcínách dostupné na jejich internetových stránkách.
Dále nám dovolte, abychom Vás odkázali na publikované práce, které se zabývají dopadem podaného množství hliníku, tak i farmakokinetikou hliníku po subkutánním, intramuskulárním a perorálním podání. (Mitkus R. J. 2011, Keith L. S. 2002 a Flarend R. E. 1997).
Na základě těchto a dalších prací je zřetelné, že podané množství hliníku není nebezpečné v porovnání s množstvím, kterému je lidský organismus vystavován během každodenního života.
Nadto neustále probíhá sledování nežádoucích účinků a všech vakcinovaných pacientů. Lékaři mají povinnost nahlásit závažné nežádoucí účinku Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, který je zaznamenává a následně vyhodnocuje. Držitelé registrací sami dobrovolně či na vyzvání relevantní autority vykonávají bezpečnostní studie, kde je opakovaně hodnocena bezpečnost podávaných vakcín. Při výskytu jakýchkoli podezření na vážné nežádoucí účinky by byla provedena adekvátní opatření.
Docela mne zaráží, že to co se děje v organismu s hliníkem stavíte jen na předpokladu.
Viz vaše vyjádření:
„Neexistují ale žádná data, která by hovořila o koncentracích hliníku v plasmě po subkutánní nebo intramuskulární aplikaci u lidí. Předpokládá se, že stupeň absorpce je velmi nízký díky nerozpustnosti hlinitých solí, které se používají jako přísady do vakcín“.
To totiž musí znamenat, že při nerozpustnosti hliníku a jeho pomalé eliminaci z organismu se hliník „kdesi“ musí ukládat, a je otázkou na jak dlouho, a zda tato mez „ukládání“ je celkově pro organismus bezpečná.
Pro zodpovězení této otázky bychom Vás znovu rádi odkázali na provedené farmakokinetické studie s 26Al. (Mitkus R. J. 2011, Flarend R. E. 1997)
Po intramuskulárním či subkutánním podání hliníku se předpokládá, že se celý obsah hliníku absorbuje a vstupuje do krevního oběhu. V cirkulaci je hliník zejména přenášen navázaný na transportní protein transferin. Hliník se přednostně ukládá do kostní tkáně (přibližně 50 % celkového obsahu hliníku v organismu), další místo kumulace jsou plíce, což je ovšem dáno zejména inhalační expozicí.
Po intramuskulárním podání byla pozorována následující distribuce hliníku: kosti > ledviny > srdce > lymfa > mozek.
V kostní tkáni přetrvává hliník dlouhodobě (v řádu roků), oproti tomu v měkkých tkáních zůstává hliník řádově hodiny (méně než 48 hodin). Většina hliníku je vyloučená krátce po expozici ledvinami (glomerulární filtrací). Ačkoli se může hliník akumulovat v mozku, koncentrace v mozku je daleko nižší než v ostatních tkáních (v celé nervové soustavě se nachází přibližně 1 % celkového obsahu hliníku v organismu). Toxicita hliníku je výrazně ovlivněna délkou expozice a cestou podání. Neurotoxicita byla pozorována u potkanů vystavených nesrovnatelně vyšším dávkám hliníku (oproti dostupnému množství ve vakcínách a běžném životě) podaných peritoneálně.
Ad 6) Antigen navázaný na sůl hliníku se z organismu nevylučuje. Z mechanismu imunitního systému, který byl popsán v úvodu odpovědi, je zřetelné, že antigeny podané do organismu jsou spotřebovány imunitním systémem. O mechanismu působení vakcín je dostupná celá řada přehledových článku, kde v případě zájmu můžete nalézt podrobné informace o zapojení jednotlivých částí imunitního systému i rozdíly v imunitní odpovědi v závislosti na typu použité vakcíny. (Siegrist C-A , Vaccine imunology, General aspects of vaccination, WHO)
Hlinité soli vstupují do krevního oběhu a jsou z organismu vylučovány především glomerulární filtrací, tj. ledvinami.
Ad 7) Použití živých vakcín napodobuje skutečnou infekci organismu, proto mají bezesporu nejvyšší a nejúčinnější imunitní odpověď. Avšak použití živých vakcín (přestože obsahují oslabené viry) není vždy možné z bezpečnostních důvodů. Představují pro organismus větší zátěž. Nemohou se podávat určitým skupinám populace, jakými jsou například pacienti s oslabenou imunitou či těhotné ženy.
Ad 8) Výhoda nižší antigenní zátěže není přímo vykoupena přítomností hliníku, ale hliník umožňuje, aby vakcína správně fungovala. Jak již bylo výše zmíněno, ani větší množství antigenů či jiný nosič na bázi vápníku místo hliníku nedokázal vzbudit dostatečnou reakci imunitního systému. (Gupta R. K. 1998)
Zátěž pro organismus představovaná hydroxidem hlinitým byla několikrát v minulosti přehodnocována odbornými společnostmi i lékovými agenturami po celém světě (FDA, WHO, EMA - Evropská agentura pro léčivé přípravky). Množství hliníku má své limity, které byly stanoveny jako bezpečné s ohledem na frekvenci podávání vakcín a další zátěž, které organismus neustále čelí. Na území Evropské unie je tato hranice stanovena v souladu s WHO doporučením 1,25 mg/dávku. Tato dávka je všeobecně uznána jako bezpečná.
Hydroxid hlinitý je ve vakcínách používán několik desetiletí. Zátěž organismu během očkování není srovnatelná se zátěží, kterou organismus podstupuje během každodenního života. (Mitkus R. J. et al. 2011, Lindbland E. B. 2004)
Ad 9) Víte, zda se nějaké chemikálie anebo konzervační látky z vakcíny budou hromadit v těle mého dítěte?Vakcíny se během klinického a preklinického testování posuzují jako celý léčivý přípravek. Testy v preklinickém a následně klinickém testování procházejí tedy všechny látky obsažené v konečném léčivém produktu. Na základě výsledků z preklinického testování je následně designován průběh klinického sledování - počty subjektů, délka studií, sledované parametry. Všechny pomocné látky tedy procházejí celým testováním stejně jako hlavní látka.
Ad 10) Při stanovení klinického testování vakcín je striktně dodržováno, aby bezpečnostní studie dokázaly odhalit nežádoucí účinky s frekvencí 1/1000, což odpovídá 3000 pacientů. Délka sledování vakcín je posuzována individuálně a je často závislá na typu vakcíny, očekávané době persistence protilátek a výsledcích z preklinického testování. Očekává se, že při registraci bude navrženo i schéma posilujících dávek, takže stanovení doby persistence protilátek.
Během klinických studií jsou několik dní po vakcinaci pacienti sledováni lékařem a následně dochází k zaznamenávání všech typů nežádoucích účinků na záznamové karty bez ohledu na to, zda nežádoucí účinky mají či nemají spojitost s vakcinací. Záznamové karty jsou v předem definovaných časových intervalech předávány dozorujícímu lékaři. Délka pozorovací fáze není přesně stanovena. Většinou je studie spojena se sledováním perzistence protilátek a délka odráží vlastnosti obsaženého antigenu. Minimální doba vakcín určených k začlenění do vakcinačního programu je dle WHO doporučení 1 rok. Informace o provedených studiích s jednotlivými vakcínami jsou uvedeny v Souhrnu údajů o přípravku (SPC) v sekci 5.1. Údaje o bezpečnosti jsou uvedeny v bodě 4.8 SPC.
Součástí registrační procedury je i aktivní sledování nežádoucích účinků po registraci. Očkující lékař je povinen hlásit všechny závažné nežádoucí účinky po podání vakcíny Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, který je následně zpracovává.
Vakcíny se řídí stejnými pravidly jako všechny ostatní léčivé přípravky. Po registraci probíhají neintervenční studie sledující bezpečnost léčivého přípravku (PASS, Post authorisation safety study). V těchto studií je léčivý přípravek užíván v souladu se schváleným SPC. Studie jsou prováděny držitelem registrace na základě jeho rozhodnutí či na základě doporučení autority (SÚKL, EMA, jiná národní autorita). PASS studie jsou nařízeny autoritou v případě podezření na bezpečnostní riziko, které se touto studií potvrdí či vyvrátí. Studie jsou rovněž zahajovány u nových léčivých látek, kdy není dostatek údajů o bezpečnosti. Držitel registrace je povinen oznámit zahájení a ukončení studie, předložit protokol o průběhu studie a závěrečnou zprávu relevantní autoritě (SÚKL, EMA, jiná národní autorita).
Většina vakcín je registrována metodou centralizované procedury. Tento typ registrace je společný pro všechny členské státy EU. Informace o přípravcích i o průběhu procedur jsou veřejně dostupné na stránkách Evropské agentury pro léčivé přípravky (www.ema.europa.eu → Find medicine → Assessment history).
Na konec bychom chtěli dodat, že neexistuje žádný léčivý přípravek, který by neměl nežádoucí účinky. U každého léčivého přípravku je důkladně posuzováno, zda benefit, který populaci přinese, převáží možná rizika spojená s podáním tohoto léčivého přípravku. Vakcíny jsou jedny z léčivých přípravků, u nichž benefit pro populaci dalece přesahuje možná rizika podání.
cz